Současná tvář ČSSD

Krátká úvaha o tom, proč máme stále na očích Jiřího Paroubka a konfrontační politiku a kam se nám ztratila sociálně demokratická strana.

Nemám patent na rozum, nemám vyhraněný politický názor a vlastně se ani nijak hluboce o politiku nezajímám – u nás v dnešní době totiž není politická diskuze ani trochu věcná, zvláště zásluhou ČSSD, respektive jejího vůdce.

Budiž, i Mirek Topolánek má daleko do alespoň kloudného politika, ale nepůsobí na mne dojmem, že by si tuhle zákopovou válku s ČSSD užíval. Nejsem ani trochu fanouškem ODS, jen mne zaráží, jak hluboce se ČSSD změnila.

Pamatuji si, jak Miloš Zeman kdysi v opozici řekl, že půjde vládě po krku. Když se někde Sládek (kdo ho ještě pamatuje?) odvázal v tom smyslu, že vládu naháže do Vltavy, Zeman ho nepřímo označil za idiota. Miloš Zeman se dostal z opozice do vlády, pak se kormidlo všelijak otočilo a dožili jsme se dnů, kdy ani ODS ani ČSSD neměla kloudného lídra. A nemají ho dosud.

Mirek Topolánek je krajně neobratný politik, který to sice možná myslí dobře, ale umí to prodat ještě hůře než jím odvolaný ministr Julínek. A Jiří Paroubek je excelentní – nikoli ovšem politik, ale demagog a technolog moci. Změnil stranu k nepoznání – už to není strana Socánka ve vytahaném tričku, je to strana hypermoderní a velmi účinné volební grafiky a hypermoderních populistických mediálních metod, které v poslední době slaví úspěch napříč Evropou. A je to strana vítězící. Slováci mají svého vítěze Fica, my zatím polovičního vítěze Paroubka.

Z krize tváří se ČSSD před pár lety rozhodla dostat právě jeho volbou a teď se jí to vrací. ČSSD už není v krizi, ČSSD už neexistuje.

Když Jiří Paroubek zavedl svoji vyhraněnou konfrontační politiku a vsadil na polarizaci společnosti, vyhlášení totální politické války zleva doprava, překvapilo asi všechny, jak byl tento krok účinný. A letos jej dovedl  k drtivému vítězství v krajských volbách. A to je ono, někde po téhle trnité cestě plné účelové demagogie, negování všech kroků soupeře a nekonstruktivního mediálního průjmu na všechny strany se jaksi ztratila ČSSD a zůstal jen Jiří Paroubek.

Vždyť čím je dnes ČSSD? Jiří Paroubek může hrdě říct: „Já jsem ČSSD, podařilo se!“ Skutečně – v především mediální bitvě se členové ČSSD tak vzorně seřadili do špalíru za svého vůdce, že už je ani není vidět – a nikoho už ani nezajímají – především samotného předsedu ne.

Jiří Paroubek si přivedl své lidi, své kádry. Bývalého člena liberální ODS a ještě jedné liberální strany, politického a názorového turistu, geniálního technologa demagogie a rozdmýchávání antipatií Davida Ratha. Ten se stal jeho pravou rukou a dlouhodobě druhým nejviditelnějším členem strany. A pak vulgárního umělce Vítězslava Jandáka, který je pro stranu přínosem především pro svoje umění kultivovaně diskutovat (vtip). Čím takoví lidé můžou být pro stranu s obrovskou tradicí, potenciálem dlouhodobě vládnout, velikou členskou základnou, plnou inteligentních lidí, kteří umí svoji práci dělat dobře, ať už je jakákoli? Ničím. Ptejme se, čím jsou pro Jiřího Paroubka.

Pro něj představují důležité figurky v mediální hře o zfanatizování mas a uzmutí jeho přízně. Jiří Paroubek dobře ví, že něco takového dobrý volební program je k ničemu – stejně jako síla argumentů, názorová pluralita ve straně a plno dalších zbytečných tradic. Jde jen o to kolem sebe kopat, křičet, plivat síru – a když vás budou okřikovat, tak kopat, křičet a plivat síru ještě víc.

ODS se kdysi obklopovala mediálními figurkami zvenku, ČSSD se jimi obklopuje zevnitř. A obklopuje se jimi tak dobře, že přes ně, přes postavy Jiřího Paroubka a Davida Ratha, není už sama ČSSD vůbec vidět. Tu a tam vykoukne Jandák, tu a tam některý z hejtmanů, tu a tam snaživý nohsled typu Michala Haška, ale tím to hasne.

Ono při všem tom Paroubkovsko – Rathovském mediálním přetlaku po nich beztak neštěkne ani pes. Nejsou dobří křiklouni. Ani Zdeněk Škromach se svým vůdcům nevyrovná a tak si užívá periodu takového mediálního nezájmu, jakou tato šedá eminence ČSSD asi nepamatuje.

Od členů ČSSD se teď čeká jediné – aby stály za svým silným lídrem a ve volbách splnili svou povinnost a šli volit jeho stranu. Ne svoji stranu, ale stranu Jiřího Paroubka, kterou mu v zájmu volebního vítězení, sakum prdum, se vším všudy, přenechali.

Paroubek a Rath jsou vidět, ČSSD už ale zůstává mimo zorné pole, není vidět, je neviditelná. Nejde tady o levicový program, nejde tady o vůbec žádný program, jde tady jen o vítězství, o vítězství v totální válce, ve které se, doslova i přeneseně, nehledí napravo ani nalevo. Už dávno tady ale jde o vítězství především Jiřího Paroubka.

Jeden můj vzdálený příbuzný je zastupitel za sociální demokracii. Nemá rád pravicové strany. A nemá rád Jiřího Paroubka. „Co mám ale dělat, jít ke komunistům?“ Docela ho chápu. Řekl bych, že plno lidí sympatizující se sociálně demokratickou tezí vnímá Jiřího Paroubka jako osobu příliš vyhrocenou a nekonstruktivní, osobu jejíž demagogický styl a křiklounství se těžko přehlíží. Přesto volí ČSSD. Mají snad volit komunisty?Znám ale i lidi, kteří ČSSD už nevolí, byť jim byla vždy blízká. Prostě nepřekousnou Paroubka. Nevím, koho volí teď, nejspíš komunisty. Ono už je to asi jedno.

Nedávno velký šéf zjistil, že mu klesají preference. V duchu tradic sice chvíli dštil síru, pak si ale sedl a někdo, možná i on sám, se zamyslel. Ano, vládnout na té nejvyšší úrovni s komunisty by byla sebevražda – rozdělil by tím společnost, a to tak, že většina by byla proti němu. Kraje jsou v suchu, co ale s parlamentními volbami? Jde přece jen o vítězství. A ejhle, nezdá se vám, že tak trochu, sice jen maličko, ale přece jen utichají děla v totální válce na naší politické scéně?

Náhoda? Ani ne. Teď je prostě potřeba naklonit si budoucího koaličního partnera. Po tolika letech válek to ale může být problém. Možná k tomu bude Jiří Paroubek potřebovat svoji starou stranu. Možná se tak po letech silně vybledlá sociální demokracie podívá zase na sluníčko. Moc bych jí to přál. A ještě víc bych jí přál, aby se nadobro zbavila toho stínu, který ji ve jménu jejího vlastního dobra zaclání a našla si do svého čela někoho, kdo by byl trochu víc sociálním demokratem a trochu míň mediálním šachistou. 

Poznámka na závěr: I Jiří Paroubek má pochopitelně své zastánce. Všimněte si ale, například v diskuzích pod články jako je ten můj, jak se projevují – křiklouni dštící síru bez zrnka smyslu napříč všemi diskuzemi, většinou i bez jakés takés jazykové stavby věty opakují stále stejné „vzkřiky“ plné vyhrocených antipatií. Kdopak jim asi tak ukázal, že i takové chování může slavit úspěch?!